Logika vnitřního prostoru

Častokrát se při návrhu domů potýkáme s reakcemi, které poněkud znevažují pečlivou práci při precizaci půdorysných podkladů. Tyto ohlasy jsou častokrát typizované: „No jo, vy si to přejete mít symetrické… Pane architekte, vy chcete mít všechno rovné a zalícované… Už to neřešte, stejně to v reálu nikdo neuvidí… Hezký půdorys vynikne pouze na papíře…“

Z vlastních zkušeností však víme, že zbrklost na papíře se nevyplácí.

Veškeré materiály je nutno precizovat až do toho nejpodrobnějšího detailu. Spěch pouze generuje chyby a přešlapy, s nimiž se uživatel bude potýkat po zbytek svého života. Nebo minimálně do té fáze, kdy se rozhodne pro radikální rekonstrukci.

Proporce

Správný poměr výšky, šířky a hloubky představuje základní předpoklad úspěšného výsledku. Často se však můžeme setkat s příklady, kde je jedno z čísel buďto přepálené, nebo naopak – hrůzostrašně podstřelené. Nedobře vyprofilované místnosti představují typický ukazatel současné bytové výstavby, která je poháněna taktovkou zbrklého a po penězích lačnícího developera. Nejiné je tomu v úrovni typizované produkce individuálního bydlení. V obou proudech vznikají rozmanité bizardnosti: od úzkého obýváku až po nudlovité ložnice.

Optimální poměr stran nelze jasně deklarovat. Pro klasické pokoje, mezi něž se řadí dětské místnosti či rodičovské ložnice, lze předepsat vhodný poměr v rozmezí 2:3 až 3:4. U denní zóny je situace mnohem komplikovanější. Tam, kde je obývací pokoj s kuchyní a stolováním vyrýsován v ploše obdélníku, v takovém případě lze pozitivně vnímat poměr 1:2.

Dveře

Dveře nejsou pouhým rámečkem s dveřním křídlem, jehož poloha je bezvýznamná. Při osazování dveří se musí brát na zřetel jednak jejich pozice, ale i charakter a směr otevírání. Korelace s předpokládanou dispozicí pokoje je naprosto nezbytná. Dveře musí reagovat na rozmístění nábytku, stejně tak na polohu oken a předpokládaný pohyb v domě. Dveře tedy nesmí do ničeho narážet, neměly by omezovat výhled do zahradní krajiny a už vůbec by neměly komplikovat samotný provoz. Dobře osazené křídlo může uživatelovu cestu o dva metry zkrátit, případně o dva metry prodloužit. V kontextu každodenního života se jedná o důležité matematické propočty.

Dveře současně souvisí s ostatními vchody v domě. Protilehlé osazení dveří představuje klasický aspekt chodbové komunikace. Obecně vzato lze konstatovat, že by zárubně s křídly měly být umístěny buďto naproti sobě (tzv. na osu), nebo by se měly na celou šířku minout (tzv. cik-cak). Nachází-li se v jedné řadě vícero dveří, pak lze aplikovat princip rytmického řazení (tedy osazení dveří s pravidelnými rozestupy). V tomto případě je nutné zohlednit celkovou geometrii stavby a dílčí zařízení jednotlivých pokojů. Dokonalá geometrie nemusí být vždy ohleduplná vůči uživatelnosti.

Velice důležitý bod představuje i „obsah dotčených dveří“, resp. funkce místnosti, kterou dveře zpřístupňují. V tomto ohledu panuje určitá hiearchie. Dveře od obytných pokojů jsou pocitově nadřazené vstupním otvorům do technicko-hygienických provozů. Zkrátka a dobře, koukat se z obývacího pokoje na dveře do záchodu – to není žádná diskotéka. Tato situace by neměla nastat.

Osvětlení

Zde platí totéž. Špatně rozvržené osvětlení má silné degradační účinky. Každý kalibrovaný prostor si žádá určitý druh osvětlení (přisazené, zapuštěné, zavěšené…) a rovněž i žádoucí polohu. Samotné světlo musí zohlednit nejenom fixně umístěné zařízení (kuchyňský ostrůvek, krbovou vložku...), ale i mobilně rozvržený nábytek (gauče, konferenční stolky, jídelní stůl…). Situace je o to komplikovanější, neboť u osvětlení je systematičnost rozmístění naprosto dogmatická. Oněch vnějších faktorů, které pozici světla ovlivňují, je totiž mnohem více. MNOHEM více.

Nahodilost je nepřípustná (pakliže není zdrojovým konceptem řešeného díla). Osazování svítidel představuje bez nadsázky hodinářskou práci. Světlo musí zohlednit nejenom zmíněný nábytek, ale celkový prostor a konstrukce, které tento prostor utvářejí. Jinými slovy: všechny dveřní otvory, všechny okenní otvory, členění oken, navazující místnosti atd. To vše a mnohem více, neboť u osvětlovacího systému se očekává ještě nadřazený požadavek: a to RASTROVÉ (příp. RYTMICKÉ) uspořádání.

Jakmile se v jednom z bodů vychýlíte, výsledek je ihned patrný. Lidské oko je v této souvislosti nebývalé přesné a nenechá se obalamutit výmluvami o optických zkratkách a deformované perspektivě…

Schodiště

Schodišťová konstrukce představuje interiérový diamant. A je jedno, jestli se tento šperk vyskytuje přímo v obytné místnosti, nebo někde bokem – např. na chodbě. Schodiště zastává specifickou úlohu: spojuje patra a současně by mělo lahodit oku. Správný návrh domu musí prověřit veškeré typy schodišťových konstrukcí, a to tak, aby bylo dosaženo ergonomicky „vysoustruženého“ výstupu. V domě by neměly být vykonávány žádné kroky navíc. Schodiště by mělo zajistit pohodlné a přímé spojení, současně by ale nemělo narušit typologicky vhodnou orientaci jednotlivých místností (zejména v patře).

Ne vždy musí být dosaženo pozitivního výsledku za cenu vysokých financí financí. Dobře vypadající a funkční schodiště může být klidně celodřevěné, nebo železobetonové monolitické (s dodatečným obkladem stupňů). Reprezentativnost schodiště se dá posílit jeho logickou polohou (nejlépe poblíž komunikační křižovatky = ve vazbě na denní zónu a v bezprostřední blízkosti vstupu) a obecně vzato jeho základní geometrií. Ambiciózním momentem je právě zrcadlový prostor, tedy ona „mezírka“, která je vytvářena jednotlivými schodišťovými rameny. Platí zde přímá úměra. Čím je zrcadlový prostor větší, tím má schodiště větší grády.

Schodiště pak není pouhou sestavou stupňů, ale honosným průzorem do patra, který posiluje samotnou prostorovost, světelnost a komunikativnost. Schodiště se stává nosným pilířem, z něhož vyvěrají jednotlivé žíly.

Okna

Není okno jako okno. I zde platí obdobná pravidla jako v případě dveří. Okna mají ovšem dalekosáhlejší přesah, neorientují se čistě na interiér a přijímají zvenčí důležité pohledové body. Důležitá je celková geometrie, dílčí členění, způsob otevírání a obecně vzato symbiotický vztah s tím, co je nedílnou součástí vnitřního života (viz výše). Kooperace s exteriérem není čistě formální, ale je rovněž hygienicky podmíněná. Okno přijímá slunce a zprostředkovává prosvětlení dotčených místností. Správně navržené okno je tedy jakýmsi funkčně poplatným obrazem. Obrazem, který nelze převěsit. Obrazem, jehož polohu je nutno pečlivě zvážit.

Špatně naprojektované okno nepředstavuje až tak ojedinělý přešlap. Platí to zejména u typových domů, které jsou navrhovány bez potřebné odezvy s konkrétním pozemkem. Okénka v takových domech jsou jen náhodnými otvory… o „nějaké“ velikosti… a orientované „nějakým“ směrem.

Za typické prohřešky se však dají považovat i následující případy:

• poddimenzovaná okna v obytných prostorech a v koupelnách
• extrémně předimenzovaná okna způsobující ztrátu soukromí a častokrát i tepelný kolaps v letních měsících (mnohdy je dáno i absencí žádoucího stínění)
• velkolepé prosklení orientované k sousedům, současně při minimálním odstupu od společné hranice
• fixní okna umístěná v patře, bez potřebného přístupu zvenčí (což komplikuje zcela běžnou údržbu)
• okna, která nelze otevřít, neboť jsou konfrontována se zařizovacími předměty (klasickým jevem může být volně stojící vana umístěná v bezprostřední blízkosti francouzského okna).

Cílem článku není obsáhnout všechno a vyvodit jednoznačné, takřka příručkové závěry. Jednotlivá pravidla jsou ve své podstatě ohebná a přizpůsobují se dle konkrétních případů. Důležitá je ovšem komplexní symbióza. Dobře vymyšlená stavba by měla být dobře promazaným strojem, v němž je třeba dotáhnout každý šroubeček s matkou. Nezáleží tedy logicky pouze na vnějšku, ale rovněž na vnitřku. Oba světy spolu souvisí a na jejich rozhraních musí zákonitě vznikat plynulé přechody.