Sebelépe vyřešená stavba navenek je dysfunkční, pakliže neplní svou úlohu uvnitř. Interní režim stavby tvoří nedílnou součást spolehlivého výsledku. Dobře vypracovaný interiér je konglomerátem provozních požadavků, geometrických pravidel a materiálových preferencí. Jedná se o maximálně vyvážený soubor, uživatelsky adaptabilní a ergonomicky bezkolizní. V případě komplexně zkalibrovaného celku platí paradoxně jedno nemilosrdné pravidlo: čím fundovaněji je samotný objekt vyřešen (a to jak uvnitř, tak i vně), tím hůře se v něm provádějí smysluplné úpravy. Slůvko „paradoxně“ je v tomto kontextu možná nevhodné, neboť dobře „ušitý oblek také nevyžaduje zkrácení, prodloužení a zúžení“.
Přesto v praxi dochází ke zcela opačným jevům. Obecně vzato lze konstatovat, že se vyskytuje jen málo klientů, kteří nahlížejí na stavbu obdobně zeširoka jako její autoři. Většinu tvoří klientela, která se spokojí s pouhým návrhem dispozic a exteriéru. Interiér není v době projektových příprav vnímán jako něco zásadního - jako něco, co by mělo být citlivě implementováno do jednotlivých přihrádek domu – jako něco, co vede geometrický dialog s okolní matematickou soustavou. Návrh interiéru je totiž mylně vnímán jako lidové řemeslo, kterému rozumí naprosto všichni a které může vykonávat každý odběratel časopisu „Moderní byt“. Realita je ovšem jiná.
Současný trh je doslova přesycen různými materiály a výrobky. Aktivní je jak onen tuzemský trh, tak zejména ten zahraniční. Distributorská síla nebyla v minulosti nikdy tak intenzivní jako dnes. Do staveb jsou již standardně vpravovány exkluzivní dřevěné podlahy, luxusní italské obklady, napínané translucentní podhledy, designová otopná tělesa, jednolité zařizovací předměty, originálně tvarované kusy nábytku, unikátní typy svítidel… Obezřetnost není při těchto exportech všudypřítomná, což má přímý dopad na výslednou kvalitu.
Každý výrobek má ve stavbě (dispozici) své přednastavené místo (nebo v jiném případě teritorium). Osvětlení nelze vybírat bezhlavě, ale systematicky a ohleduplně vůči dotčené geometrii. Keramické obklady nelze zakládat spontánně, avšak citlivě a s důrazem na komplexní symbiózu. Vestavěný nábytek musí být profilován a posléze fragmentován nejen dle uživatelských potřeb, ale taktéž musí reflektovat výrobní možnosti, ergonomická doporučení a celkový řád místnosti. Zkrátka a dobře – nic nelze činit nahodile a povrchně. Všechny chirurgické zákroky musí být pečlivě zváženy, podrobně připraveny a bezchybně zrealizovány. Dílčí selhání je ve své podstatě fatální. Sebelepší realizace nezakryje chabou přípravu a naopak – chabá realizace podlamuje sebelépe promyšlený scénář.
Vlastnoručně vedený návrh interiéru zpravidla nepřináší požadovaný výsledek. Mohou být sice užity kvalitní materiály, avšak častěji selhává již samotná příprava a vnímání místnosti coby organismu, v němž jednotlivé výrobky (zařízení) vedou vzájemný dialog. Výstupy bývají nekompaktní a mnohdy i nekorelující s charakterem samotného domu (klasikou bývá rustikální kuchyně vsazená do funkcionalisticky laděné vily). Ojedinělé výjimky pouze potvrzují výše uvedené pravidlo.
Druhou možností je externí výpomoc a svěření se do péče koupelnového (případně kuchyňského) studia. Zde je situace o něco veselejší, nicméně opětovně bez záruky. Oslovené studio se totiž zabývá čistě vlastním (profesním) písečkem. Kuchyňský ateliér tedy dobře vyřeší samotnou kuchyni, avšak nezohlední přitom bezprostřední vazby na fixní konstrukce, mobilní nábytek, podlahový spárořez, osvětlovací rastr…
V ojedinělých případech jsou dané místnosti vnímány skutečně jako celistvé soubory, avšak zcela nulové jsou případy, kdy je řešená místnost vnímána jako součást domu, který je součástí parcely, která je součásti širšího územního celku...
Toto přesahové vnímání přísluší převážně autorům projektu. Původní architekti (projektanti) jsou nejlépe předurčeni k tomu, aby zajistili stavbě žádoucí provázání exteriéru s interiérem (bez poskvrny funkčních / životních potřeb). Znají klienta, jeho potřeby, finanční možnosti, rovněž jsou dostatečně obeznámeni se samotným projektem (a to jak po stránce provozní, tak po stránce stavebně-konstrukční). Zcela nezbytná je v této souvislosti spolupráce s investory a řádně vedený rozhovor. Zatímco ze strany klienta přicházejí reference na oblíbené materiály a výrobky, architekt-projektant musí pečlivě zvážit jejich vhodnost a až posléze je může citlivě implementovat (případně razantně vyloučit). Výslednému vsazení předchází důsledné posouzení a korigování souvisejících vrstev stavby. Ať už se jedná o stavební půdorysy nebo o detailnější spárořezy podlah, půdorysy osvětlení, výkresy nábytku…
Výhodou posledního řešení je současně faktor koordinace. Jestliže je interiér vypracováván na půdě „mateřské firmy“, pak lze předpokládat, že bude návrh vnitřního uspořádání realizován v součinnosti s prováděcím projektem. Aspekty týmové spolupráce jsou zcela zřejmé. Co se vymyslí u jednoho stolu, to ihned přebírá kolega z vedlejší „pracovní kóje“. Neztrácí se informace, nedochází k rozbrojům a nežádoucím bitvám o území. Všichni táhnou za jeden provaz.
Nehrozí tedy nic z toho, co je naopak zcela běžné při externí infiltraci…
...a výsledné dehonestaci.
