Navrhování rodinného domu představuje komplexní týmovou spolupráci na ose klient – architekt – projektant. Funkčnost této kooperace je přímoúměrně závislá na výchozím zadání. Zadání udává samotný klient, přičemž klientem není v této souvislosti míněna jedna osoba, nýbrž osoby dvě. Muž a žena. Případně muž a muž. Nebo méně častěji žena a žena. Pohlaví je ve své podstatě relativní, podstatný je počet a taktéž „názorová sehranost“.
Zacílení společným směrem představuje poměrně složitou životní operaci, která obnáší řadu ústupků a nevyhnutelných kompromisů. Nutno podotknout – nijak překvapivě. Ono je kolikrát náročné dohodnout se s drahou polovičkou na barvě nového botníku, natož komplexně plánovat společné bydlení. Diskuse se totiž netočí primárně kolem barev a materiálů (kolem nich až sekundárně), avšak kolem samotného organismu. A ten je ve své podstatě stejně tak složitý jako ten lidský.
Každé tělísko spolupůsobí s tím druhým, celistvý chod je zajištěn společnou participací a komplexní kalibrací. Rodinný dům sestává z mnoha místností a každá z těchto místností vykazuje základní parametry: geometrii, polohu, vybavení a formu. Tyto parametry se samozřejmě dále větví, nicméně cílem tohoto článku není definitivní definice „rodinného stromu“, ale zdůraznění jednoty názoru.
Každý klient pochází z jiného prostředí a z jiných poměrů. Někomu v dětství nevadilo sdílet společný pokoj se sourozencem, jiný zase vyrůstal pěkně ve svém - v pokoji o dvaceti metrech čtverečních. Tyto poměry jsou nesmírně zajímavé, neboť se o nich dlouhou dobu nehovoří a v partnerském soužití se nijak zásadně neprojevují. Ovšem až do ONÉ chvíle, kdy se prvně zrodí úvahy o vlastním bydlení. A na vlastním pozemku. A v kompletně novém domě. A na míru!
To už přestává být sranda. Z partnerů se rázem stávají klienti a tak trošku soci = velvyslanci vlastního ega a architekti postupně odhalovaných tužeb a přání. Stále však zůstávají partnery, kteří se musí dohodnout a kteří musí definovat zadání. Nadcházející rozhovory mají identický průběh jako při výběru a koupi společného pozemku, kde se analogicky projevují obdobně závažné okolnosti (poloha, infrastruktura, orientace, sousedé...).
Tyto rozhovory patří v každém případě za zavřené dveře. Neměly by se stát náplní schůzek s architektem. V okamžiku, kdy se na scéně objeví předpokládaný strůjce návrhu, už musí být sepsána finální receptura. Nesmí přetrvávat nejasnosti. Veškeré partnerské bitvy musí být ukončeny. Architektova práce musí zkrátka vyvěrat z jasného, čistého a nijak poskvrněného podkladu. Musí být známa provozní sestava, předpokládané dílčí výměry, výškové rozpoložení a samozřejmě – celkový rozpočtový rámec.
Představa, že tyto rozpory za Vás vyřeší architekt je mylná. Architekt za Vás nerozhodne zda ložnice bude mít šatnu nebo ne. Kolik bude mít dům pokojů nebo pater. Toto a další požadavky na dům si musíte ujasnit sami. Architekt Vás pouze může upozorní pokud některý z Vašich požadavků bude nereálný, nesprávný či dokonce nevhodný.
Pakliže tomu tak není, je zbytečné cokoliv navrhovat. Každá taková práce je totiž odměněna rozpolceným přijetím a pouhým polovičním vítězstvím. Jakékoli dodatečné korekce a úpravy jsou stejně tak zbytečné. Dochází totiž k zacyklení, které nesměřuje ke kýženému cíli.
Je tedy nutné před rozhodnutím zda dům společně stavět položit si otázku: „Dokáži se s partnerem dohodnout a dělat případně kompromisy?“
