Žijeme v nadmíru konzumní (resp. spotřební) době, pro kterou je specifická vysoká produkce, nadměrný odbyt a jednorázový systém užívání, zpravidla bez potřebné recyklace. Doba plastová. Doba dětí panelových sídlišť. Doba úbytku zemědělské půdy. Doba zprostředkovatelského pracovního režimu. Doba brzkých termínů a levných hypoték.
Toto období lze vnímat z pohledu architektonického jako nebezpečné a alarmující. Rychlost výstavby bytových solitérů dosahuje historického maxima, což se odráží i ve výše zmíněném přetváření české krajiny – jak oné zemědělské, tak urbanistické.
Politický režim umožňuje svévolné vytváření sídelních vředů, aniž by bylo vyspravováno, zacelováno a vyléčeno ono jádrové, nitrožilní, srdeční… Coby parazité se rozpínáme po stavebně nedotčeném obvodu a odvracíme zrak od zplundrovaného centra. Vznikají rozsáhlé monofunkční celky, které nijak nenavazují na ono stávající, a které vytvářejí ignorantské územní ostrovy. Tyto ostrovy využívají služeb obchodních center a zesilují dopravní vytížení. Vzniklé celky lze právem vnímat coby nesoběstačné a sloužící k pouhému přespávání.
Tento neřízený zábor se identicky projevuje na cílových pozemcích. Nehledí se vlevo, ani vpravo, nově produkované domy se distancují od uličního života a vytvářejí vlastní mikrosvěty za dvoumetrovými zdmi – plnými, anonymními a dokonale neživotnými.
Do sebe uzavřená architektura je doprovázena nevhodně rozvrženými rozpočty, které upřednostňují kvantitu nad samotnou kvalitou, metry krychlové nad identickým výrazem, pseudokomfort pseudobohatých rodin nad místním zakořeněním a společensky otevřenou náručí.
Sobecké sebeukájení vlastních nepotřeb je silně vyživováno současným hypotékovým režimem. Zadlužení nebylo nikdy tak snadné jako dnes. Vše probíhá v logické kooperaci s globálním životním stylem, který nakazuje zvýšené obrátky i ve chvíli, kdy je lidský stroj nastaven na klid.
Rychle, draze, nekvalitně… Toto heslo je trefné.
Současné investory lze jen obtížně škatulkovat. Je zde však jedna pojící vlastnost, resp. touha, která pramení z přesvědčení, že méně je málo a více je tak akorát. V tomto ohledu je maximálně relevantní původ investora, který by rád bydlel na vlastním pozemku, ve vlastním „krytu“. Ať už totiž pochází z rodinného domu, nebo z panelového bytu, vždy chce pro sebe a své ratolesti vyšší prostorový a provozní standard. I proto musí být dětské pokoje veliké a bezbřehé. I proto musí mít tyto pokoje vlastní šatny a vlastní koupelny. I proto musí mít ložnice rodičů totéž. I proto musí mít všechny koupelny všechno (vany, sprchy, dvojice umyvadel, WC a bidet). I proto musí být k dispozici další pokoje: hostovské, pracovní, relaxační, herní. I proto musí všechna auta parkovat v garážích a pod nekonečnými přístřešky...
A to všechno v mezích místních zákonů, podle nejnovějších katalogových trendů a hlavně – za málo peněz a v kooperaci s přislíbenými slevami od „kamarádů“. Rodinné domy přestávají býti rodinnými domy. Stává se z nich neveřejná občanská vybavenost. Izolací obalená krabice s velkými pokoji, s velkými okny a se společenskou místností s LED televizí a krbem, v němž se i občas zatopí. Krabice vedle krabice.
Krásné, romantické, místní...
Přifukování domů na hranu rozpočtu a častokrát i přes jeho reálnou hranu je časté a nebezpečně nakažlivé. Mezi veřejností vládne přesvědčení, že je stavba domu nenáročná a levná, pakliže se zatahá za příslušné nitky. Pakliže kamarádi přiloží ruku k dílu. Pakliže pracovní konexe zajistí slevy u nákupek. A pakliže se odepíše DPH. Zastrašování nepomáhá, rozpočet je přece mimózním číslem… Východisko je zpravidla identické ve všech případech – navýšená hypotéka, osekané vybavení a současně nijak nedotčený stavebně-geometrický program. Veliký dům se zkrátka musí postavit. Nelze jej zmenšit. Nelze si připustit názor, že člověku stačí méně. To by byla prohra jeho EGA, degradace jeho společenského postavení. To je přece nepřípustné.
I proto se nelze divit, jak je výsledná symbióza onoho zlého, konzumního a rychlovarného homogenní a hutná. Novodobé domy se stávají reprezentanty naddimenzovaného metrážního programu. Šetří se zkrátka všude, jen ne na papíře… tam je to zapovězené.
Je třeba překlopit myšlení. Ihned. Je třeba konečně vidět, že méně je více. Že méně znamená kvalitněji. Že méně znamená nápaditěji. Že méně znamená trvanlivěji. Je třeba konečně poznat jaký je rozdíl mezi tím, co doopravdy chceme a potřebujeme my sami, a tím, co říká společnost, že bychom měli chtít a potřebovat.
S láskou k architektuře...
