Žijeme ve zvláštní době. Chceme všechno větší, složitější a krásnější a přitom… o nic z toho se vlastně nechceme starat. Chceme přijít domů, uložit se do drahé italské sedačky a ukájet se nekonečnými pasivními pohledy (do stěny, do televize, do monitoru, do mobilu...). Ne že by toto nicnedělání nebylo do jisté míry krásné, ale nebylo by to poněkud smutné? Nezačala by nás tato cílená nuda po pár dnech otravovat a… nudit? Nezrezivěli bychom? Nebyli bychom nakonec nešťastní?
Dřevo patří k rodinnému domu jako krabice od vína k českým politikům. Ze dřeva se dříve stavěly a stále staví celé domy… Na dřevu se zakládalo… Ze dřeva se dříve vytvářely celoplošné obklady fasád… Dřevem se dříve výhradně „vytápělo“…
Dřevo bylo v domech odpradávna a nyní – pomalu a nenápadně – vyklízí pozice. Pravé dřevostavby jsou drsně a nelevně nahrazovány pseuododřevěnými panely z lepených „třísek“ a obdobná situace nastává i na dílčích bitevních polích. Dřevěné stropy jsou společností zamítány a střídány betonovými panely a ocelovými nosníky… Dřevěné podlahy jsou nahrazovány keramickou dlažbou s texturou dřeva… Poctivý dřevěný nábytek je nemilosrdně vypuzován laminem a dýhou...
Není to zvláštní doba?
Chceme velké pozemky, které jsou členité, zarostlé a které poskytují potřebnou separaci od zvídavě nahlížejícího sousedstva. Chceme velké domy s hromadou pokojů a koupelen, které poskytují potřebnou separaci mezi jednotlivými „nájemníky“ (čti členy rodiny). Chceme velká okna do zahrady, obrovské terasy, venkovní a vnitřní grily… Nechceme omítky, ale luxusní materiály...
Žijeme ve zvláštní době…
Chceme velké zahrady, ale nechceme je sekat… Chceme krásné květiny a stromy, ale nechceme se o ně starat… Chceme mnoho velkých pokojů, ale nechceme je uklízet… Chceme mnoho koupelen, ale nechceme v nich složitě udržovat potřebnou hygienu… Chceme velká okna, ale nechceme je umývat…
Přitom všem, co analogicky obkresluje soudobou společnost, je podivuhodné, že nevyžadujeme pravý opak. Že nejsme praktičtější a nechceme méně všechno… Že si neuvědomujeme vlastní fyzické kapacity… Že mnohem více neinklinujeme k onomu přírodnímu a tradičnímu... Že nevnímáme návrat ke kořenům jako krok vpřed, ale jako nežádoucí zalarvení.
Dřevo není lékem na všechno, ale zcela jistě zaceluje dílčí rány dnešního krabicoidního bydlení. Dřevo dokáže opticky stimulovat. Dokáže Vás zabavit mnohem lépe než jakákoliv televizní estráda a nejnovější hollywoodský blockbuster. Dřevo poskytuje příběh, je proměnné v čase a žije s jeho uživatelem. Tady suk, tady léto, tady rýha… Dřevo je život. Dřevo je povrch. Dřevo je konstrukce. Dřevo je místo. Dřevo je dům.
Je třeba nevyhnutelně bojovat.
Za návrat dřeva do architektury.
Pouhý beton, kov a sklo nestačí. Tyto materiály jsou koneckonců nejladnější ve spojitosti s dřevem.
A ohánět se v této souvislosti slovy: „Dřevo ne, o to se člověk musí starat,“ to je skutečně krátkozraká defenzíva. Kdo chce dům, ten musí počítat s tím, že se stane jeho služebníkem. Jeho oddaným majitelem. A jestliže se tomu brání, nechť zůstane raději v bytě. Nic jako bezúdržbový dům neexistuje.
Zahradu je třeba sekat, pokoje je nutné uklízet, okna se musí umývat a DŘEVO JE NEZBYTNÉ NATÍRAT.
