Plánování rodinného domu představuje z pohledu jeho obyvatel ryze individuální záležitost. Je to zcela přirozené a normální. Obdobné situace budou nastávat v případě koupě nového vozu, i v případě nakupování čehokoliv jiného.
Klient si totiž dům kupuje stejně jako nové BMW.
Do showroomu přichází s určitými požadavky (tedy s parametry) a očekává střelhbitě naplněný nákupní košík. Rodinné domy jsou analogickým tématem. Taktéž přichází na přetřes samotná kapacita (jak celková, tak dílčí), taktéž samotná výbava (technologie) a rovněž samotný vzhled (vnitřní i vnější). Vše ostatní je v danou chvíli podružné. Jako třeba asimilace se svým prostředím, reakce na vnější podněty, a tedy obecně vzato lokální zakořenění.
Když si klient kupuje moderní sporťák, jistě v onen okamžik nezohledňuje stáří sousedových vozů, jejich značku a barvu karoserie. Obdobně se zachovává, když se v jeho mysli formuje vize vlastního bydlení. Cílovou parcelu nevnímá jako unikátní položku v unikátním systému. Pozemek je pro něj plochou pro ukojení vlastních potřeb a přání. Málokdy je při těchto tužbách zohledňováno bezprostřední okolí, notabene vzdálenější objemy a plochy. Jediné zreflektování sousedství představuje samotný strach z narušení vlastního soukromí. I proto není nijak překvapivé, že se v současných „vesnicích“ staví zpravidla „vysoké hradby“ a již méně komplexní architektura, která vřele přispívá do veřejného prostoru.
Za tímto účelem přichází na scénu architekt.
Jeho úloha není jednoduchá, avšak ani neřešitelná. Na jednu stranu musí zohlednit výchozí zadání, které přednastavuje klientova vize, na druhou stranu se musí popasovat se vším, co mu poskytne samotná parcela a její okolí.
Vymezující faktory jsou udávány nejen základní geometrií pozemku, ale též místními regulativy, které korigují plošné zábory a obecně vzato jakékoli formální manévrování. Cílem tohoto omezování není nic jiného než ochrana místního charakteru. Nebo spíše – měla by být. Drtivá většina územních plánů je totiž nastavena tak, že poměrně snáze schvaluje výplody katalogové produkce a již méně toleruje závany individuálního přístupu.
Výše uvedené je notně přiživováno i ústředním nešvarem současné generace: spěchem a slevovými akcemi. Mladí lidé neradi čekají a neradi se zdržují procesem výroby. Jestliže mají možnost rejdit prstem v katalogu, rádi tak učiní. Jestliže jim někdo nabídne výhodnou pseudodřevostavbu, která je „slepena“ za pár dní, rovněž neváhají. Výsledkem tohoto počínání je typický český satelit = území, které nabízí stejné parcely a sériově vyráběné krabice. Kvalita takového prostředí postihuje zcela logicky i samotné mezilidské vztahy. Stejně tak, jako se domy staví k ulici a k sousedům zády, identicky jsou utlumovány i jakékoliv lidské interakce.
Architektovou úlohou je neustále zbrojení proti výše popsanému. Ústřední protivníci jsou předem pojmenovaní: prefabrikace a ignorace místních vztahů.
Navrhování rodinného domu není ryze interiérovou záležitostí.
Vnitřní organismus domu musí reflektovat jak klientovy představy, tak světelné poměry, okolní výhledy, funkční zónaci zahrady, sousední fyzické subjekty a mnoho dalšího. Formulování vnějšího výrazu představuje souběžný krok, který pokořuje okolní hranice a přispívá do veřejného prostoru. I architekt se pokouší o zachování původního charakteru místa, případně o navrácení k původním hodnotám, které byly katalogovou produkcí úspěšně devalvovány. Kdyby tak nečinil, byl by čistokrevným stavitelem.
Že je to občas boj s větrnými mlýny, to není nutné zmiňovat. Ne každá bitva končí automaticky vítězstvím. Prohry přicházejí poměrně často. Ne vždy jsou kardinální. Většina z nich je totiž pouze částečnými prohrami, neboť se nezdaří naplnit absolutně dokonalý scénář. Pozitivní výsledek je v každém případě o to pravděpodobnější, když se setká architekt s klientem i úředníkem na jedné vlně.
