Práce s lidmi je složitá, náročná a občas vyčerpávající. A možná právě proto ji tak miluji.
Když jsem se před osmnácti lety rozhodoval, jakým směrem se budu ubírat a který obor zvolím, dal jsem na rady rodičů. „Umíš hezky kreslit, tak bys měl malovat domy,“ znělo přání mé matky. Bylo to v době, kdy mi bylo čerstvých patnáct let. Chtěl jsem tou dobou malovat komiksy, kreslit vtipy do Srandokapsu, natočit akční film (později však existencionální drama o lásce – čistě z důvodu ekonomických) a vymetávat písek z ostatků dinosauřích těl (miloval jsem Jurský park). Ani ve snu mě nenapadlo, že bych měl navrhovat domy, rýsovat stavební výkresy a pohybovat se na stavbě – na místě plném bláta, prachu a trčících rezavých hřebíků. Podobného názoru byla i má doktorka, jejíž doporučení znělo: „Jste alergický na prach, pyl a zvířecí srst, práci ve stavebním oboru Vám nedoporučuji.“
Nechtěl jsem nastoupit na zdravku, ani na strojárnu a ajťárnu, a tak jsem nakonec zvolil tu (ne)doporučovanou stavebku.
Zpočátku jsem se trápil a prezentovanému učivu nerozuměl. Všechno se točilo kolem cihel, malty a betonu – tedy kolem materiálů, na které se nedalo obdivně nahlížet... Kór když jsem se cítil jako předčasně dospělý a společensky nepochopený romantik. Po prvním půlroku jsem prosil rodiče o přestup na gympl. Mou žádost zamítli. Bez bližšího přezkoumání. „Přece nejsi takový sráč,“ vmetl mi otec do tváře. Přibližně z pěticentimetrové vzdálenosti a s věrohodným výrazem Bruce Willise.
„A co když jsem?“ zeptal jsem se opatrně.
O tři a půl roku později jsem odmaturoval za jedna a během nadcházejících let ani jednou nezapochyboval o správnosti studijní volby. Když jsem se poté rozhodoval, co dál, fakulta stavební byla jasným favoritem. A to i přesto, že jsem tou dobou stále zvažoval natočit existencionální drama o lásce (avšak mnohem existencionálnější, jelikož jsem během čtyřletého studia na střední škole plné piňďourů nezavadil o jednu jedinou ženu) a napsat strašně dojemnou knihu, která by rozplakala svět, a tedy i spoustu pohledných žen.
Měl jsem prostě takové veselé období a nástup na všemi podceňovanou stavební fakultu v Ostravě do této nálady dokonale zapadal.
Počátky byly ovšem krušné. Prezentovanému učivu jsem opět nerozuměl a co hůř - celkové pohodě neprospívala ani stále vysoká koncentrace piňďourů (tak nějak na celé škole). Během prvního semestru jsem prosil rodiče o přestup na uměleckou školu. Mou žádost zase zamítli. Opět bez přezkoumání, opět bez otcova slitování: „Pouze sráči utíkají ze stavby!“
O šest let později jsem úspěšně složil závěrečné zkoušky a získal kýžený titul Ing. arch.
Bezprostřední euforii vystřídala bezprostřední deprese z konce jedné životní etapy.
„Teď už jenom práce, svatba, děti, smrt…,“ okomentoval situaci můj spolužák.
„Kurva…,“ odplivl jsem si.
Po dalších šesti letech sedím u služebního počítače a mířím vlakem z Prahy do Ostravy. Už je to šest let, co navrhuji domy v MASTER DESIGN… Už jsou to čtyři roky, co jsem šťastně ženatý… Už je to rok, co jsem tím nejpyšnějším otcem malého Jeronýma… Už je to osmnáct let, co chci natočit film, nakreslit komiks a napsat tu podělanou knihu…
Co je však z povahy tohoto blogu nejdůležitější – jsem vaším architektem. Dokonale zapáleným, notoricky zamyšleným a občas dramaticky zamračeným (vždy, když to vyžaduje závažnost situace a napjaté investorské publikum). Až nyní mi dochází, jaké jsem měl štěstí, když mi osud nadělil tak prozíravé rodiče. Vystudoval jsem něco, co jsem nechtěl – a to jen proto, abych mohl dělat to, co chci.
Každé ráno, když se probudím, tak se dobrovolně napřímím a vyrážím do práce. Už nemusím prosit tátu a mámu o přestup, protože prostě nechci. Mým pracovním životem se proplétají zajímaví lidé z různých oborů a mé smysly jsou konfrontovány s pozoruhodnými životními názory (zkušenostmi). Dobrou polovinu pracovní doby pouze naslouchám a tiše přijímám… Procházím se po prázdných parcelách, kochám se výhledy do krajiny, povídám si sousedy a pomalu komponuji. V druhém poločase se přesouvám k papíru (jindy k monitoru) a zakouším pohlcení vaším stavebním hlavolamem.
Miluji ty dlouhé hodiny uvažování, analyzování a teoretického prověřování… Miluji zákeřná zadání a natažený hřebíkový pás ze strany stavebního úřadu. Miluji ten pocit, když se klienti na schůzce spokojeně usmívají a říkají: „To je ono!“ Miluji chvíle, když se na staveništi pokládají první cihly, když se betonují stropy, osazují okna a obkládají zdi…
Nepopsatelně mě pak těší situace, když je Naše společné dílo hotovo a Vy již spokojeně obýváte jeho dílčí přihrádky.
Ten pocit, když investor pohlédne do zapadajícího slunce, potáhne z doutníku, přivře pravé oko a hlasem Miroslava Moravce pronese: „Dobře se tu bydlí, pane architekte, dobře...“ - to je ta nejdokonalejší odměna a motivace.
P.S.: věnováno pánům továrníkům, lidem z továrny a lidem do továrny přicházejícím.
