STUDIE STAVBY OKEM ARCHITEKTA
K ČEMU VLASTNÍ STUDIE SLOUŽÍ?
Studie stavby představuje jednu z nejdůležitějších dokumentací a současně jednu z nejvíce diskutovaných. Minimálně v privátním sektoru je častokrát úloha tohoto stupně silně znevažována. Může za to mnohdy její samotné poslání. Studie stavby se nikam neodesílá, nikým se neschvaluje a nezačleňuje se tak do složitého administrativního procesu.
Studie stavby je ryze ideovou dokumentací, která má odstranit veškeré otazníky, jimiž by se musel složitě, pracně a kolikrát bezvýchodně zabývat projektant v následující fázi. Podrobně prověřuje možnosti, nastiňuje varianty a ve výsledku vybírá (či spíše měla by) to nejvhodnější řešení. Studie stavby deklaruje stavební objemy, formuluje vnější tvář, ustavuje vnitřní dispozice, určuje polohu dveří, velikosti oken a pozice zařizovacích předmětů (jak fixních, tak mobilních). V neposlední řadě osazuje objekt na pozemku, navrhuje zpevněné plochy, napojuje stavbu na místní komunikaci a fragmentuje vlastní parcelu. Při tom všem se zabývá rovněž estetikou, která není nijak definovaná univerzální recepturou. Studie stavby propojuje praktické (užitné, funkční) prvky s těmi pocitovými (formálními) a neopomíjí přitom další omezení (jako regulativy, finance ad.).
Jak už bylo popsáno výše, toto nelze provádět v projekční fázi. Respektive lze, ale výsledkem bude obludný kočkopes, případně výstřel od boku, který bude mít na svědomí „líný projektant“, případně „silně benevolentní / neuvědomělý investor“. Za normálních okolností jsou úlohy jednotlivých projekčních svazků předem definované. Projekt stavby pokrývá z podstaty projektu konstrukční řešení, technické rozvody, statické dimenze a tepelné bilance. Nelze od něj očekávat optimalizaci půdorysů, kalibraci prostor a jakékoliv formální / dispoziční změny (dokumentace je víceúrovňová, jedna změna vyvolá plejádu dalších).
Typický projekt stavby tedy zhmotňuje předem vyhotovenou ideu. A to i v případě, kdy si klient vybírá typizovaný projekt. Tady samotná studie odpadá, neboť si koncový uživatel vybírá dům z „jídelního lístku“ a nevyžaduje žádné změny.
Na otázku, je-li studie stavby důležitou položkou v celém tvůrčím / schvalovacím procesu, existuje jediná správná odpověď: „Nepochybně.“ A je jedno, jestli se samotná rozvaha zabývá řešením rodinného domu, kancelářské budovy, tramvajové zastávky nebo trafikové budky. Úspěšná studie stavby by měla reprezentovat všeobecné blaho. Měla by tedy v prvé řadě uspokojit požadavky zadavatele, avšak souběžně jeho tvůrce a v neposlední řadě i samotné veřejnosti. Veškeré stavby jsou jistým způsobem umisťovány ve společném životním teritoriu. Už minulost ukázala, jak lehkovážně lze v tomto území napáchat škody. Ať už prefabrikovanými stavbami (paneláky, obchodními domy na náměstí, nevzhlednými rodinnými domky), krátkozrakým uvažováním nebo ukvapenou implementací.
JAK DLOUHO STUDIE TRVÁ VYPRACOVAT?
Časový průběh je v této úrovni (myšleno ve studii) velmi individuální. Vše se odvíjí od vzájemné interakce na ose „klient – zpracovatel“. Důležitá je v prvé řadě kvantita vstupních informací, investorské ambice a vzájemná důvěra. Návrh stavby je totiž takovým malým / velkým chemickým procesem. Vstupující činitelé mohou být pokaždé jiní a totéž platí i o samotném průběhu. Studie stavby může úspěšně odstartovat prvním návrhem a taktéž může předložit několik rozdílných variant.
Některá studie se může vytvářet dva měsíce, jiná třeba půl roku. Každá dokumentace je ve své podstatě ojedinělá, neboť se rodí na cáru čistého papíru. Neexistují zde předem stanovená pravidla. Každý klient zosobňuje jistý originál, který reprezentuje specifické předpoklady, pocity, touhy a zájmy. Jeden miluje dřevo, druhý zase beton. František z Prahy potřebuje velké dětské pokoje a Lenka z Broumova zase opticky propojený obývák s kuchyní. Někdo rád plochou střechu s trávou, jiný zase tradiční tvarosloví a typické vesnické siluety.
Obdobné je to s architektem, který zhmotňuje předem vyslovené zadání, avšak který s tímto „výkopem“ pružně pracuje. Šikovný tvůrce si dokáže poradit jak s dogmaticky definovaným rámcem, tak rovněž s nevyhnutelnou improvizací, případně s prospěšnou modifikací. Koneckonců, toto „kličkování“ je primárně architektovým posláním. Jinak by jeho úloha ztrácela smysl.
PRŮBĚH STUDIE?
Samozřejmě, bylo by alibistické, kdyby tento článek tvrdil, že nelze průběh studie elementarizovat do jednotlivých kroků. Naopak. Pokud jde o specifikaci spolupráce, je samotný postup poměrně přednastavený. Architekt se sejde s klientem na pozemku, nasaje atmosféru místa a vyslechne si spontánně vyslovená přání (představy). Na druhé schůzce se mnohem více zaměří na programovou náplň stavby, na její geometrii (formu) a definici dílčích funkcí.
Poté nastává „ticho“ z pohledu klienta, avšak „aktivní tvůrčí zkoumání“ z pohledu autora. Tento několikatýdenní cyklus je uzavřen prezentací konceptu (prvním návrhem). Jeho podrobnost je individuální. Předmětem zveřejnění může být pouhá skica a nastínění základního objemu, případně rovnou celý dům (tedy hmota, příkladové fasády a relativně podrobné půdorysy). Zde už záleží na typu zakázky, na domluvě s investorem a na konkrétních zadávacích podmínkách. Velký krok může být leckdy silně rizikový, jindy naopak velmi prospěšný a současně nezbytný pro pochopení celého záměru.
Samozřejmě - tuto úvahu lze snadno překlopit. Malé kroky mohou vzájemný dialog úspěšně rozčlenit do dílčích kapitol, anebo mohou vyvolat nežádoucí prodlevy.
Mezi první prezentací a finalizací se děje něco, co nelze doslovně popsat. Jsou to další schůzky, navazující prezentace a postupná precizace. Autor připravuje doplňující podklady, jindy zásadnější (zabývající se velkým měřítkem), jindy detailnější (řešící „malicherná“ zákoutí). Výměna informací probíhá osobně, a pokud to povaha materiálů povolí, tak i dálkově (přes mail, skype, telefon…). Tak či onak – závěr je ve všech případech stejný. Na konci toho všeho stojí dokonalý dům. Teoretická, ale prakticky předpřipravená.
Tímto domem je objekt, který reflektuje ono všeobecné blaho.
Jakmile je tohoto předpokladu dosaženo, nadejde fáze finalizace. Během následujících týdnů je tvořen „čistopis“ (nebo také elaborát se všemi potřebnými výkresy a popisky) a souběžně s ním závěrečné fotovizualizace.
Na ty se klient potrpí nejvíce. Minimálně v samotném závěru.
Jsou totiž takovou třešničkou na dortu a zpečetěním toho všeho, co daným obrázkům pracovně předcházelo.
