Moderní dům s orientálním uspořádáním a zelenou střechou Praha

Parcela

Březiněves, ves, rozvíjená do dnešní podoby zejména v 90. létech, dnes nabízí všechny druhy rodinného bydlení na které si lze vzpomenout. Ať už klasicky vesnický nebo satelitní, koexistují vedle sebe hlavně zásluhou výrazného územního plánování a územních studií, kterým se podařilo vsi vtisknout tvář. Ta, původně shromážděná kolem hlavní cesty směrem na sever, se dnes mění a rozvíjí na východ západ, a to postupně, paprskovitě. Jakmile je jeden paprsek zástavby dokončen, vyraší nový, a tak pokračujeme dále.

Místo, kde budeme stavět, je dalším šlahounem zástavby vrážející z centra na západ. Parcela je pravidelná, v pravidelné zástavbě, v ortogonálním systému. Její orientace je o 3° dokonale jižní, avšak kratší stranou. Těmi delšími je orientována k východu a k západu. Je v křižovatce. To indikuje několik omezení, zejména soukromí, kdy ze dvou stran budeme sousedit přímo z veřejným prostorem - ulicí.

Z východní strany se potkáme se sousedy, z té jižní zatím uvidíme lány polí. Do té doby, než je překryje další šlahoun nové zástavby. To znamená jediné, musíme se připravit na to, že aby byl venkovní i vnitřní prostor velký, je nutné je co nejvíce provázat.

Architektura

Navržený dům je velmi pravidelný a jednoduchý. Jaký by také měl být, pokud má dobře odpovědět na situaci, do které je vkládán. Od počátku jde o jediné, na zahradě vymezit prostory místností, které nabídnou úkryt jeho obyvatelům. Ty pak schovat pod pevnou střechu, a vytvořit tak bezpečí. Lze si jej představit jako anglický labyrint, i když logika jeho vnitřních prostor se řídí spíše jinou filosofií.

Proudy, které se zde střetávají jsou jasné. Středoevropský řád, jednoduchost, banalita, kdy se snažíme naplnit nám blízké principy - interakce interiéru s exteriérem, průhledy, monumentalita. A východoasijské tajemno, duchovno, s přírodou spojené principy, starobylé, ale pevně založené. Tak před námi nakonec stojí dům, který je kontrastní, ale i symbiotický. Nejlépe to ilustruje rozdíl mezi jednotlivými patry. Jedno je zemité, betonové, to druhé lehké, bílé, osvobozené od země. Kontrastují spolu, ale přitom to druhé přikrývá to první a chrání ho před deštěm a sluncem.

Betonové přízemí tedy působí spíše jako ochrana před vnějším světem - blízkostí veřejného prostoru, a otevírá se pouze tam, kde je dostatek soukromé zahrady. Není uzavřené, spíše naopak. Velké okenní plochy jsou koncipovány jako versailleská obrazárna, ukazující zahradní výjevy. Tu strom, tu keř, krtčí kupa, dobře střižený trávník.

Dispozice

Vnitřní prostory jsou navrženy na ortogonální mřížce. Karteziánská soustava tak pojímá některé nevyzpytatelné pnutí lidského života. Uprostřed domu není nic. Je středobod, ale zároveň prázdný. Kolem něj se pak roztáčí síť komůrek, které jsou založeny na skice vycházející ze starobylých principů. Jsou tak dopředu určeny místa, kde mohou být koupelny a místa, kde naopak nesmí být. Celá dispozice je tak hra, která prostory skládá podle několika pravidel najednou.

Přízemí je provázaná síť pokojů pro rodinu, návštěvy a přátele. Jsou propojeny jak mezi sebou navzájem, tak s venkem. Atrium - dominantu - lze libovolně obcházet, ukrývat se v jednotlivých zákoutích, a nalézt klid. Oproti klidu je ale obývací pokoj navržen jako nekompromisní velká místnost naprosto otevřená kryté terase. Kuchyně je schovaná do té doby, než ji bude chtít kuchař ukázat.

Patro je vykousaná čistá hmota. Jsou zde místnosti určené pro spánek, odpočinek, ale i práci. Jsou orientovány na všechny světové strany podle svého účelu, a tvoří nedokonalý kříž výběžků. Tam kde není hmota je vyzvednuta zahrada, kterou se podařilo v přízemí zastavět. Střešní zahrada je propojena s pokoji, není zde rozdíl výškových úrovní, a přináší tak další prvek do interiérů pokojů. Celé patro je koncipováno na mohutné desce, která nese střešní zahradu a zároveň stíní a chrání přízemí.