Konverze výrobního areálu Moravský Beroun
Stávající výrobní areál architekti povýšili na elegantní komplex s důrazem na zachování historických prvků a chytře využili prostor kolem vodního toku pro odpočinek návštěvníků a zaměstnanců.
MÍSTO
Urbanistický obraz obce je primárně utvářen areálem plnírny a sekundárně rodinnými domy, které jsou v minimální míře rozptýlené v bezprostředním okolí. Centrální část dotčeného území je specifická zjevným střetem dvou geometrických světů. Malometrážní objekty rodinných domů obklopují velkometrážní haly, které jsou koncentrovány podél koryta řeky a které jsou koncipovány jako kontaktní zástavba. Samotný areál sestává z objektů, které lze klasifikovat jako novodobé a které ignorují místní formy a lokální měřítko. Na druhou stranu se zde vyskytují i historické příspěvky, jejichž ohleduplnost je mnohem zřejmější. Dominance takovýchto objektů je momentálně potlačována neředěným a neregulovaným „halovým zázemím“.
Řešený areál lze snadno fragmentovat do dvou území. Funkci nože vykonává vybetonované říční koryto. Zatímco západní sekce je koncentrovaná do jednoho velkého stavebního objemu, východní břeh je spíše rozvolněný a solitérní. Volné plochy jsou v notné míře „vylité asfaltem“ a slouží jako manipulační koridory pro nákladní dopravu. Současné dopravní napojení není ideální. Stávající sjezd se vyskytuje v těsném kontaktu s historickou zástavbou a kopíruje souběžně železniční trať. Není zde žádoucí geometrie pro průjezd dvou vozidel, chybí zde odstavné plochy...
Stávající zeleň je spíše „okrajová“, negeneruje možnou rekreaci a působí tak spíše jako rezerva pro další rozvoj areálu. Samotný terén není zdaleka tak rovný. Řešený areál je prakticky utopen pod úrovní místní komunikace – a to na výšku jednoho běžného podlaží. Dramatický reliéf je dobře vykreslen terénním zářezem na západní straně. Samotná řeka se vyskytuje ještě níže. Vybetonované koryto, které je na několika místech překlenuto mosty i objekty, vytváří do jisté míry „odrazové dno“.
NÁVRH
Výsledný přístup je pragmatický, racionální a ohleduplný vůči hodnotám nedávné minulosti. Naznačené korekce zamítají dramatické přesuny a pracují s výchozími objemy provozněskladovacích objektů. Demoliční práce cílí na nejméně hodnotné struktury, které kontaminují jinak kvalitní geometrickou základnu. Z hracího pole tak mizí veškeré stavební přílepky, garážové objekty a budovy pomocných provozů. Historické struktury zůstávají jako doklad nejhodnotnější stavební ingerence.
Minimální korekce objemové frakce jsou kompenzovány modifikací dopravního pohybu. Stávající interní obslužnost působí dobře na papíře, o dost hůře funguje v praxi a generuje řadu zjevných potíží. Nová doprava je tedy přemístěna na periferii a banálně rozvíjí myšlenky, které jsou vysloveny existujícím sjezdem na západě. Obslužná komunikace je zatažena až k severní hranici a vytváří pomyslnou smyčku. Dotčené území působí sice subtilně, avšak přítomné proporce jsou natolik štědré, že lze vyhovět veškerým potřebám. Pohyb kamionů probíhá obousměrně, jednotlivá vozidla se navzájem neomezují – a to jak v případě nakládání nebo čekání.
Statická doprava je řešena po obvodu řešeného území. Zaměstnanci výroby parkují podél sjezdové komunikace, současně podél opěrné stěny a separační zeleně. Druhé parkoviště se nachází vedle hlavní komunikace a je určeno pro administrativní pracovníky, vedení a výjimečné návštěvy. V místě sjezdu je umístěna jedna centrální recepce, která zajišťuje filtraci veškerých vstupů a výstupů.
Velký důraz je kladen na původní historické objekty. Ponechána je jak dvoukřídlá zástavba u dnešního sjezdu (plnící úlohu návštěvnického vstupu), tak solitérní prvek v krajině (dnešní administrativa, v nové vizi sídlo Lerosu). Demolice je v tomto kontextu vnímána jako zákrok, který je sobecký a bezohledný. Důležité postavení získává zejména dvoupatrový objekt, kterému je navrácena rytmická fasáda. V dolní partii vzniká téměř „zámecky komponovaný dvůr“, sloužící pro rozptyl pracovníků a firemních návštěvníků. V jeho těžišti je osazen průmyslový artefakt (dvojice kovových zásobníků).
Východní území je pojato jako zelený prostor pro relaxaci návštěvníků. Je zde navržen malý parkový okruh s pramenem a sestupem k řece. Území může částečně sloužit jako plocha pro pěstování vybraných rostlin – a tedy jako netradiční „bylinková zahrada“.
ARCHITEKTURA
V této fázi je výsledná architektura spíše předjímána a konkrétní detail bude předmětem následujícího projekčního / návrhového stupně. Samotný areál musí být v každém případě vyčištěn a zbaven veškerých „nežádoucích náletů“. Z řešené plochy tak logicky mizí veškeré přístavby, dostavby a slepence. Zůstává „pouze“ stěžejní halová zástavba, u které se předpokládá zachování stávajících provozů. Její rozmanitost je nutné potlačit sjednocením - ať už formou geometrických korelací nebo příbuzným opláštěním.
Historická architektura je citlivě uvedena do výchozího stavu. Klasicky fragmentované / perforované fasády docilují jednoduchého efektu. Dříve „šikanované“ objekty jsou formálně povýšeny. Pravidelné členění, bílá omítka a plastický povrch – to jsou aspekty klasické architektury, která je případě „úklidu“ a „nazónování“ velmi efektivní. Areál získává nazpět ztracenou tvář a významně je posílena jeho identita.
Nově navržená architektura by neměla imitovat stávající příspěvky a jejich modifikace. Měla by být svébytná, avšak stále ohleduplná vůči okolním objemům. Přiložené vizualizace jsou (navzdory detailům) schématické. Konkrétní formulace bude předmětem následujících kroků.
